| Jednoho lednového večera (6. 1. 2006), když naše „čtyřka“ (Jíťa, Hedvika,Blacky“ a Rychlík ) seděla v pizzerii, došla řeč na Slovensko. V Trenčíně jsme také nikdo nebyl, a tak bylo rozhodnuto. „Pojedeme na výlet.Černoch s Jíťou spolu vyjížděli z Ústí, Hedvika a Pája se připojili v Praze. Samozřejmě nastoupil každý jinde, to aby to hlavní řidič (vzhledem k dlouholetým zkušenostem opětovně zvolený Honza) neměl tak jednoduché. Na hlavním nádraží naložil Hedviku, ovšem při vyhledávání Rychlíka musel zapojit všechny své smysly pro orientaci, „ženskou intuici“ i schopnost vyčíst „mezi řádky“. Jedině díky němu jsme Rychlíka, který celou dobu visel na telefonu s Jitkou, vystopovali.
V autě cesta probíhala zcela tradičně. Hedvika se smála jako vždy a řvala Pájovi , který se svým navigátorstvím ztratil i přední sedačku a byl přesazen dozadu, přímo do ucha. Jítě se ho po dlouhých a dlouhých kilometrech zželelo a místo si s ním vyměnila. Řidič jel přímo vzorově – rychlost překračoval, jen když to bylo nezbytně nutné (což vlastně bylo pořád, protože jsme měli zpoždění). Nuda nebyla ani na dálnici, kde jsme se několikrát předjížděli s neznámým pánem, vlastníkem o poznání rychlejšího auta, který se náramně bavil naším „zabíráním na všechny čtyři“. Alespoň nás tedy udržoval v iluzi, jak nám to náramně funguje…
|
